Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tarpan

17. 8. 2007

Tarpan vyhynul v úplné tichosti. Nikdo se tím příliš nevzrušoval, ani vědecký svět. Každého člověka snad zamrazí při představě, že v důsledku lidské civilizace zmizelo z evropského kontinentu (i z celého světa) zvíře, které tuto civilizaci pomáhalo budovat.

Poláci si po první světové válce uvědomili, že svět ztratil plemeno s mnoha cennými vlastnostmi (temperament, rychlost, vytrvalost, odolnost vůči chorobám a zimě) a přistoupili k "regeneraci" tarpana.

Původ a historie:

Na východě Polska a v Litvě žili tarpani ve druhé polovině 18. století. Poslední z nich byli majetkem knížete Zamoyského a byli předáni sedlákům z okolí městečka Bilgoraje. Ti je zařazovali do chovu, proto byl celý místní chov domácích koní neobyčejně silně ovlivněn právě tarpany. Sedláci chovali křížence tarpana v primitivních podmínkách, dalo by se říci že polodivoce. Neexistovaly stáje, koně se pohybovali volně po lesích a pastvinách. Znaky tarpanů se v těchto podmínkách upevňovaly a příliš nestíraly ani u budoucích generací.

Takto vznikl poměrně ustálený typ polských "koniků". Měřili v kohoutku 115 - 130 cm a jejich zbarvení bylo šedé nebo plavé. Úhoří pruh a zebrování končetin prozrazovalo jejich původ.

Konici se stali oblíbenými hospodářskými zvířaty pro svou nenáročnost a také středem pozornosti polských a zahraničních odborníků. Mezi světovými válkami se jejich studiem zabýval profesor Zemědělské fakulty univerzity v Krakově Tadeusz Vetulani. Roku 1928 odkoupil od východopolských selských chovů typické tarpanní koniky. Studoval je a srovnával s ostatky tarpanů a dospěl k názoru, že ze všech domácích plemen se mu podobají nejvíce.

Tak začal Vetulani seskupovat další typické tarpanní koniky v oblasti Zamošče, Bilgoraje a Lublina a zahájil jejich odchov v Bialowiežské rezervaci. V pralese žili volně ve 36 hektarovém výběhu za co možná nejmenšího vlivu člověka. Za těchto podmínek mohla úspěšně začít regenerace.

Přišla ale 2. světová válka a Polsko bylo první obětí. V roce 1936 žilo v Bialowieži 26 koniků, ale po válce jich zůstalo pouze 7. Vetulani se vyhýbal přímé příbuzenské plemenitbě a zakoupil dalších 8 koniků od soukromníků. S timto omezeným počtem krakovský profesor pokračoval v práci. V roce 1952 však zemřel a nenašel se nikdo, kdo by se chtěl regenerací tarpanů zabývat. Konici byli přemístěni do Olsztynského vojvodství na rezervaci státního statku Popielno, jehož činost je od roku 1955 řízena polskou Akademií věd.

Současný chov konika:

Rezervace v Popielně se nachází v severní části poloostrova vybíhajícího do Spirdingského jezera. Tento poloostrov je 9 km dlouhý a v průměru 4 km široký, porostlý 1700 ha vzrostlého smíšeného lesa s množstvím mýtin a luk. Od zázemí je poloostrov v nejužším místě oddělen vysokou zdí, což umožňuje chovat zvířata na rozlehlém území volně. V Popielně jsou konici chováni za přirozenějších podmínek než v Bialowieži. V létě jsou ponecháváni svému osudu a v zimě jsou přikrmováni jen menším množstvím sena. Jinak se živí vyhrabáváním suchého listí a trávy zpod sněhu. I v mrazech kolem -30°C zůstávají bez přístřešku a toulají se z místa na místo. Jsou sice koncem zimy vyhublí, zjara se ale velmi rychle zotavují. Koncem května bývají v plné kondici. Popielno má, co se týče chovu koní, dva úkoly. Pokračovat v regeneraci tarpana a vyšlechtit na podkladě konika všestrannou rasu nenáročného a otužilého pracovního koně. Do chovu se vybírají jedinci, kteří splňují požadavky chovatelů jak po stránce vnějších druhových znaků, tak po stránce psychických projevů - tzn. mají instinkty divokých zvířat.

Popis a charakteristika:

I u těchto koní se v dalších generacích objevují nevhodné vnější znaky. Ve zbarvení se často vyskytují vraníci, řidčeji i světlí plaváci. Hříva zůstává nepřiměřeně dlouhá a proto není stojatá, jako bývala u původních tarpanů. U jednoročků až dvouletků se v létě výjimečně vytvoří krátká stojatá hříva, která se však postupně prodlouží a trvale svěsí. Je pravděpodobné, že by bylo možné tento znak do určité míry potlačit křížením s jinými plemeny, k tomu však poláci nechtějí přistoupit a své koně hodlají chovat i nadále v čisté formě.

Dnešní konik měří v kohoutku kolem 132 cm, hřebci mohou mít skoro 140 cm, a zbarvením bývá většinou myšově šedý nebo plavý s úhořím pruhem a zebrováním na nohách. Hříva a ohon jsou černé. Má sklon k šavlovitému postoji zadních nohou.

Povaha:

Konik má klidnou povahu příjemného temperamentu, ochotně pracuje i při minimálních dávkách potravy a má tvrdou tarpanní konstituci.

Plemenná kniha konika:

Od roku 1962 ji vydává Ústav genetiky a chovu zvířat. Od třetího vydání roku 1973 je kniha uzavřena, což znamená, že nově do ní může být zapsáno pouze hříbě, jehož oba rodiče jsou již v plemenné knize vedeni.

Chov koniků v mnichovské ZOO:

Pokusy mnichovské ZOO svědčí o tom, že vhodným křížením je možné získat koně, který se vnějšími znaky blíží více původnímu tarpanovi, než polský konik. V Mnichově totiž již ve 30. letech při zpětném prošlechťování tarpana použili islandských i gotlandských koní a koně Převalského. Obě domácí rasy přenášejí na potomstvo jemnou tělesnou konstituci, kdežto po koni Převalského se dědí krátká a víceméně stojatá hříva.

Závěrem:

Je jasné, že jak polské, tak zejména mnichovské chovy odpovídají tarpanovi výlučně fenotypicky, tzn. podle znaků, nikoliv podle původu. Ale i to má svoji cenu, neboť na počátku 21. století si můžeme podle těchto živých zvířat udělat představu, jak asi divoký evropský kůň vypadal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář